Přijde mi, že čím jsem starší, tím rychleji ten čas utíká. Když jsem jako malá jezdila na letní prázdniny k babičce na chatu, zdálo se mi, jako by ty dva měsíce byl jeden rok. Teď mi jeden rok uteče jako dva měsíce.

Plán je plán a plány se mají plnit. A my za pár dnů začneme novou etapu našich životů. Neříkám, že nemám strach. Mám. Ono stěhovat se na jednu stranu města nebo z města A do města B je věc jedna, ale stěhovat se do jiné země? Co když se mi tam nebude líbit a budu se chtít vrátit domů? Hlavou mi běží tisíce otázek a všechny bez odpovědi. Je to zvláštní pocit ztrácet jistotu. 

Dny se zkracují, noci se prodlužují a k tomu ten šílený pokles teplot! Jste podrážděni, máte kruhy pod očima, našedlou pleť a o energii přes den přijdete snad ještě dřív, než dojdete do práce? Ještě aby ne, po té řadě probdělých večerů, nocí a nejúžasnějších letních grilovaček, to tělo opravdu potřebuje. Já to tedy potřebuju!

Ta chvíle, kdy jsme se rozhodli, že v Česku vlastně nechceme žít, že zahodíme jistoty a poznáme svět. Přijde mi to jako včera.  A teď se nám to pomalu blíží a do odletu zbývá pár dní!!! No dobře, tak nééé pár dní, ale přesně měsíc. 

Pořád jsem si říkala „je ještě čas, spousta času“ a teď bych potřebovala, aby měl den tak 48 hodin.  Tolik věcí, co bych měla zařídit, a přijde mi, že absolutně nic nestíhám. 

Vypovědět byt. Jako šílená lítám po bytě a snažím se zabalit vše, co vidím. Vrhám se na oblečení, balim, balim a najednou je přede mnou 10 IKEA tašek plných oblečení. Tolik?? Zvláštní! Proč mi tedy každé ráno přijde, že nemám co na sebe?! Opravdu nechápu, kde jsme to všechno vzali! Teď se naposledy podívat z balkónu, odevzdat klíče, dát si poslední kafe v kavárně, do které jsem to měla z bytečku jen pár schodů. Achjo, bude mi to tu chybět.

Nechat vytrhnout moudráky. Jsem strašně moc odvážná a už jsem to 2x odložila…  

Koupit letenky.  4.11 JUPÍÍÍÍ.

Zařídit řidičák. Už se vidím, jak jezdím někde po Anglii na druhý straně. HA HA HA, určitě NE.

Vymyslet jak celý svůj život narvu do 20kg kufru.

Minulý měsíc byl celý o rozhodování, plánování a také o velkém stresu. Nezapomenu na výraz rodiny, které jsme s Ondrou oznámili, že jsme se rozhodli v listopadu odstěhovat do Londýna. Vždy nastalo hrobové ticho a výraz, který říkal „prosim, zbláznili jste se?“ Možná ano, možná ne. Ale rozhodli jsme se a já se neskutečně těším a bojím zároveň.

Těším se, až poznám všechna ta překrásná místa, zlepším angličtinu, získám zkušenosti. Na druhou stranu se bojím. Ale z čeho mám vlastně strach? Bojím se snad, že ztratím jistotu? Ale co je vlastně jistota? Jak řekl O., „vezmi si tužku a papír a sepiš 100 důvodů, proč neodjet, a jo, vymyslíš je, ale takhle svůj život nikdy nezměníš.“

V životě chceme mít jistého partnera, jisté zaměstnání, jisté bydlení. Dosáhneme určitého vzdělání, nastoupíme do zaměstnání, najdeme si partnera, vezmeme se, vezmeme si hypotéku, máme děti, zestárneme. V tom lepším případě se „na stará kolena“ odstěhujeme na chatu a budeme vyžívat s málem a nadávat na zdejší politický systém. Takhle je to nalajnováno pro každého z nás. Nebo si uvědomíme, že tohle není život, který bychom chtěli žít. Rozhodneme se to změnit a odjet. Vstříc novému začátku, novým dnům.

Už odmala jsem věděla, že v téhle zemi žít nechci. Narodila jsem se tu úplně omylem a touha odjet je rok od roku větší. Možná je to tím, že můj nevlastní otec je Francouz, nebo tím, že jsem vyrostla v Americe a cestovat a poznat svět je pro mě smysl života. Kdo ví, třeba za pár měsíců, či let změním názor a Česko pro mě bude zase domovem.  

A kde je Váš domov?

S láskou A.