Co tě nezabije to tě posílí aneb Naše cesta do Ameriky


Stojím v pokoji a nervózně koukám na všechny věci, které nutně potřebujeme zabalit na ten náš výlet za ¨velkou louži¨. Pod slovy nutně potřebujeme chápejte boty, boty, jedna kabelka, druhá kabelka, ehm. OK, vzít si jen dva příruční kufry, není ten nejlepší nápad. 

Vytahuju tedy kufr z Londýna, který dostal cestováním sem tam, sem tam slušně zabrat (držadlo už nejde ani vytáhnout, kolečka vypadají, že se každou chvíli rozutečou) a mě tak nezbývá nic jiného než doufat, že přežije i cestu tam. 

5 hodin ráno, odbavujeme kufry a dostáváme letenky. Praha - Paříž - Atlanta - Myrtle Beach. Uff, to bude cesta. 


Co když nás otočej zpátky domů už v Paříži? Co jim povíme, když se zeptaj jak dlouho zůstaneme? Co jim sakra řekneme, když se zeptaj jestli máme rezervaci v hotelu? Nervózně přešlapuju na místě a hlavou mi běží ty nejhorší scénáře, které střídá tisíce otázek. Na to jsem expert. 

Od roku 2008 stačí vyplnit cestovní registraci ESTA, která umožňuje vycestovat do USA. Tento bezvízový program se vztahuje na krátkodobé turistické nebo obchodní cesty, kdy doba vašeho pobytu nepřekročí 90 dní. Stačí na internetu vyplnit formulář (veškeré údaje o vás, jména rodičů, zaměstnání, adresa pobytu v USA) zaplatit poplatek a je to. Po příletu je nutné projít pohovorem s imigračním úředníkem, který rozhodne o povolení, nebo zamítnutí vstupu do země. A bohužel znám pár lidí, které si vzali úředníci a policie vedle do místnosti a několik hodin je zahrnovali otázkami typu: Co sem jedou dělat? Koho tu znají? A když tu někoho znají, tak kde ten známý bydlí, kde pracuje a kolik vydělává? Jak dlouho se chtějí v zemi zdržet? Kamarádka se tam dokonce rozbrečela a křičela na ně ať jí okamžitě pošlou domů, že tohle nemá zapotřebí. Úplně jí chápu. Po tolika hodinách strávených v letadle se člověk těší do postele a místo toho musí dvě hodiny odpovídat na ty stejné, stupidní otázky pořád dokola. 

Po všech těch nekonečných hodinách strávených na letištích a v oblacích jsme konečně dorazili do Atlanty. Zařadili jsme se do fronty a čekali, až příjdeme na řadu. ¨Hlavně se usmívej,¨ hučel do mě O. ¨Jo a hlavně nesmíme jít k támhle těm dvoum, ty už několik lidí poslali vedle do místnosti,¨ dodal. Paráda. I když jsme letěli za kamarádem, který tu několik let žije, pokyny byly jasný: Nikoho neznáte, máte zarezervovaný hotel (který jsme samozřejmě rezervovaný neměli), vymažte si konverzace z telefonů a počítačů. Mají právo vám je prohledat a jestli si myslíte, že nemají překladatele, tak jste na omylu. Na tom bohužel vyhořel kamarád, který před odletem psal mamce smsku, ve které se s ní loučil a oni ho okamžitě poslali zpět do Česka s tím, že se do USA chtěl nelegálně přestěhovat.

Po hodině a půl čekání jsme konečně přišli na řadu. Úředník vypadal, že je mu všechno jedno. Naštěstí! Nevím jak bych mu vysvětlovala, že ten hotel který máme rezervovaný (a museli jsme všude vyplnit adresu) vlastně rezervovaný nemáme. Zeptal se nás jen na důvod cesty, jak dlouho se zdržíme a jestli už jsme někdy v USA byli. Nakonec nás vyfotil, sejmul otisky prstů a dal nám vstupní razítko. Netrvalo to víc jak 5 minut. 


7 hodin večer a my konečně doletěli do Myrtle Beach, kde nás měl kamarád vyzvednout na letišti. K našemu překvapení nás vyzvedli jeho kamarádi s tím, že on nemá čas a tak nás odvezou na motel. ¨Jak jako na motel, máme bydlet u něj,¨ vykřikla jsem. ¨No, my jsme se od něj měli odstěhovat, ale bohužel nám to neklaplo a nepočítali jsme s tím, že vás sem vůbec pustí, tak jsme vám nic nezařizovali.¨ Dělaj si ze mě srandu? Nedělali, odvezli nás na motel s tím, že pokoj je pronajatý na týden a zastaví se za námi ráno…

KOMENTÁŘE

2 komentářů:

Děkuji za každý váš komentář <3

https://www.facebook.com/WORLD-NEEDS-WOMEN-399467316916835