Také sníte o moři?

Původně jsem měla připravený jiný článek, ale pak jsem si řekla, že prostě nějak počká. Posledních pár dní začalo být venku zase krásně. Konečně! Miluji sluníčko a neuvěřitelně mě nabíjí energií! Dříve to tak ale nebylo. Nesnášela jsem to příšerné vedro, kdy z člověka přímo lije, lepí se na něj oblečení a make-up se roztejká.

Co jsem ale nechápala, byla moje mamka, která veškerý svůj volný čas (dobře, téměř všechen) trávila a tráví opalováním. Ráno v 9 si lehne na lehátko a v 7 večer z něj zase sleze. A na dovolené? Kdyby mohla tak na pláži i spí. A to její: „Pojď taky na terasu, ať se trochu opálíš, jsi celá bílá!“ Vydržela jsem to vždy tak hodinu a utíkala jsem zase pryč. Strašně jsem se nudila, nebavilo mě si číst (protože se od toho blbýho časopisu neustále odráželo sluníčko- a sluneční brýle si přece nevezmu, abych si je neopálila). Tak jsem poslouchala písničky, ale to mi vydrželo tak 10 minut. Nejhorší bylo, že za celý ten den nepromluvila. Takže jsem si s ní ani nemohla povídat, abych nějak vyplnila tu strašnou nudu.
Zeptala jsem se jí, na co myslí, když se celý den jen opaluje a nic nedělá. Řekla mi, že si představuje moře a pláž. Aha, super. Přece si nebudu představovat moře a pláž. A vzdala jsem to.
Od té doby uběhlo pár let a já jsem úplně stejná. Když mám volný den, rozplácnu se na terásce a opaluji se. Je to skvělý relax, chvíle kdy úplně vypnu. A ano, občas si představuji moře a pláž a říkám si, že vlastně žiju na špatném místě.