Moving to London

Minulý měsíc byl celý o rozhodování, plánování a také o velkém stresu. Nezapomenu na výraz rodiny, které jsme s Ondrou oznámili, že jsme se rozhodli v listopadu odstěhovat do Londýna. Vždy nastalo hrobové ticho a výraz, který říkal „prosim, zbláznili jste se?“ Možná ano, možná ne. Ale rozhodli jsme se a já se neskutečně těším a bojím zároveň.

Těším se, až poznám všechna ta překrásná místa, zlepším angličtinu, získám zkušenosti. Na druhou stranu se bojím. Ale z čeho mám vlastně strach? Bojím se snad, že ztratím jistotu? Ale co je vlastně jistota? Jak řekl O., „vezmi si tužku a papír a sepiš 100 důvodů, proč neodjet, a jo, vymyslíš je, ale takhle svůj život nikdy nezměníš.“

V životě chceme mít jistého partnera, jisté zaměstnání, jisté bydlení. Dosáhneme určitého vzdělání, nastoupíme do zaměstnání, najdeme si partnera, vezmeme se, vezmeme si hypotéku, máme děti, zestárneme. V tom lepším případě se „na stará kolena“ odstěhujeme na chatu a budeme vyžívat s málem a nadávat na zdejší politický systém. Takhle je to nalajnováno pro každého z nás. Nebo si uvědomíme, že tohle není život, který bychom chtěli žít. Rozhodneme se to změnit a odjet. Vstříc novému začátku, novým dnům.

Už odmala jsem věděla, že v téhle zemi žít nechci. Narodila jsem se tu úplně omylem a touha odjet je rok od roku větší. Možná je to tím, že můj nevlastní otec je Francouz, nebo tím, že jsem vyrostla v Americe a cestovat a poznat svět je pro mě smysl života. Kdo ví, třeba za pár měsíců, či let změním názor a Česko pro mě bude zase domovem.  

A kde je Váš domov?

S láskou A.